Červenec 2002 - Třeboň
Červenec 2002 - LVT Třeboň
Třeboň - to je město, které se musí líbit každému. Již při prvé jeho návštěvě s horoměřickým kynolog. klubem bylo mým přáním se sem opět podívat. To se mi letos splnilo. Na tomto 14 denním pobytu se nám přihodilo tolik nezapomenutelných zážitků, že je určitě všechny nebudu moci napsat. Tento tábor se zapsal do paměti jako nezapomenutelný!
Jako na každém jiném táboře i zde se konaly zkoušky a různé společenské akce, kterých se člověk mohl,ale nemusel zúčastňovat. Přes všechno tohle byl však tento tábor VYJÍMEČNÝ!
Stany jsme si postavily většinou všichni na stejná místa jako v předchozích rocích i psy ustájili do stejných kotců. No prostě vše klapalo jako ve větší pejskařské rodině, neboť jsme byli skoro všichni členové jednoho klubu a znali se velice dobře. První týden pobytu nám svítilo sluníčko a my se chodili koupat do nedalekého rybníku Svět. Někteří pejskaři se tak rozvášnili na skluzavkách až si prodřeli plavky. Byli i tací, kterým to moc neklouzalo a zatarasili tím pádem celou skluzavku. Večery jsme trávili u ohníčku, bylo i pečené selátko. Barborku tento oholený vepřík velice zajímal.
Ale pak to přišlo!!! Celý následující týden pršelo, pršelo a pršelo...a nejen týden...
Třeboňsko je kraj rybníků - to jsme pocítili na vlastní kůži. Cvičiště bylo postaveno na podmáčené louce, ta se teď přívalem vody proměňovala v neregulovanou mokřinu. Začali jsme opravdu uvažovat zda by nebylo lepší stany zbalit a odjet domu. Žádnému se z vytoužené dovolené však nechtělo předčastně odjet. Po dalším deštivém dnu a ještě deštivější noci nebylo, ale zbytí a my začali své blátivé, vodou nacucané příbytky balit. Bylo opravdu na čase! Čekáním a setrváním ještě jednoho dne bychom se z podmáčených luk vůbec nedostali. I teď jsme měli co dělat a vynaložili jsme všechna úsilí, abychom auta a sebe dopravili do míst kam voda ještě nedošla a mohli bez komplikací odjet. Příval vody nás všechny natolik zaskočil, že v posledních dnech pobytu panovala dost pochmurná atmosféra. A to jsme ještě netušili , že není všemu konec a jak to za měsíc ovlivní celý svět. Jen dětem příval vody vůbec nevadil, naopak je potěšil. Řádily jak "černá ruka", když se jim uprostřed tábora udělalo travnaté jezero. Dováděly jak se dalo.
Tentokrát, ale už šlo o naše bezpečí a tak chtě - nechtě jsme se spolu rozloučili netradičním odjezdem k domovům.
I přes tento nedobrovolný úprk se mi tento tábor vryl do paměti a budu na něho stejně jako můj syn s nadšením vzpomínat.