Kosí mládě
Tak mě napadá zda v sobě nenám nějaký magnet na zvířecí sirotky. A nebo je opravdu něco mezi nebem a zemí, neboť ač bych po tom sebevíc toužila, stává se ze mne v posledním roce záchranářka mláďat :-) ! Snad příroda ví, že bych žádnému zvířeti neublížila (kromně hmyzu), a když to jde tak bez váhání pomohu. Asi proto jsem se ujala v půli července malého kosího mláděte. Pravděpodobně vypadlo z hnízda, nebylo moc opeřené. Zkušenost z odchovem opeřenců jsem měla nulovou, stejně jako se zajíčkem a tak jsem opět žhavila telefon a kontaktovala dalšího známého - nyní ornitologa, aby poradil jak na to, a hlavně jak krmit. Stále jsem si vědoma toho, že nejlepší by bylo nechat zvířátko na pospas přírodě, ale opět to mé "ALE"! Bylo už docela šero a okolo naší chatové zahrady se to kočkama jen hemží - co soused to kočička. Myslím, že by ptáče do rána pod širákem nepřežilo. Stalo by se né zrovna tučnou potravou, ale jistě chuťovkou některému ze sousedovic mňoukajících kožíšků...
Kosáčkovi jsem vystlala slámou velký plastový lavór, přikryla ho záclonou a nechala na balkóně, aby neodvykl rodnému štěbetání. Po radě ptačího znalce jsem uvařila vejce na tvrdo, čtvrtku nastrouhala do misky, přidala několik kousků psí konzervy, zahustila přiměřeně strouhankou a zředila vodou. To vše smíchané jsem kosáčkovi nabídla pomosí lžičky. NECHTĚL! Nějakou dobu jsem počkala a pak nabídla ťukáním lžičkou o zobáček vodu. Krčil se a pištěl. Bylo mi ho moc líto. Opět jsem nějakou dobu čekala a poté mu zobáček "násilím" otevřela a několik řidších soust míchanice mu do něho vlila. Zaklapal, nadechl se a pak sám zobák otevřel. A tak začalo naše dokrmování. Při každém silném zapípání jsem kosíkovi nabídla lžičku s potravou a on přijal. Tak to šlo asi týden. Když mu dorostla křidélka a opéřil se mu i hrudníček vzali jsme ho s mladším synem do místnosti a na ruce houpajícími tahy se shora dolu jsme ho nutili třepetat křidélky...šlo mu to dobře. Takto jsme trénovali asi třikrát denně a po čase na něho zvyšovali nároky. Teprve po 14 dnech jsme mohli říct, že kosík umí létat. Narostl mu ocásek, opéřil se i pod krčkem, takže už vypadal jako ptáček a né jako holátko :-). Občas při letu narazil do obrazu či se pověsil na záclonu, ale vzápětí se vznesl a zkoušel své umění dál. V této době jsem mu začala nabízet i jinou potravu. Vločky, vyloupaná sluneč.semínka, jablíčko a žížaly. Ty bylo dost problematické u nás na zahradě najít. Nebylo možné si rozkutat úhledný trávník a louky okolo byly tak tvrdé a suché, že jsem do nich nezapíchla nůž natož rýč. Ještě že nám zůstala u plotu na igelitu navršená zemina, kterou jsme tam při stavbě chodníčku nakopali. Kolikrát už jsme ji chtěli zlikvidovat, ale nějak nebyl čas a těď se halda hodila. Jedině tam jsem dokázala rýčem zakrojit a v jílovité půdě najít potravu pro mého kosáčka. Žížalama se to tu jen hemžilo. Kosík byl spokojený. Naservírovala jsem mu je do podtácku na kytky zároveň se zeminou, aby si je musel sám vyhrabat. Byla jsem překvapená jak to instinktivě dokázal a vznešeně žížalu zobákem vytáhl, aniž by ji přetrhnul, uchopil ji a hned věděl co s ní udělat. Bylo to zajímavé a zároveň poučné pokoukání. Žížaly jsme doplňovali tak čtyřikrát za den. Spořádal jich docela dost, na jedno krmení sezobl dobrých osm žížal. Pak zasedl a ani nepípl. Ozval se zese až dostal apetit a nebo se snažil z pod záclony vzlétnout. Tak to šlo další týden až nastal den "D". Rozhodli jsme, že by bylo možné kosíka vypustit, ať si letí kam patří. Ve středu 4.8.2010 jsem mu v 6 hod.ráno síťovinu odhrnula a čekala co ptáček udělá. Neváhal - ufrnknul !!! S jekotem překvapení oblétl stavení a přistál na trávě - s tím létáním to zase tak skvělé nebylo ! Šla jsem k němu a s naší ptačí řečí : típ-típ jsem mu nastavila ruku a on na ni vyskočil. Byli jsme oba dost překvapení. On zvolnosti a já z jeho přítulnosti. Asi jsem opět udělala chybu ve výchově a kosíka k sobě citově připoutala. Další týden probíhal tak, že kosák přes den poletoval spíše posedával na balkoně nebo v blízkosti chaty. Na každé mé zavolání se mi ozýval a tak jsem ho jako matka své hrající se dítko kdykoliv zkontrolovala a zjistila, že se kosíkovi nic zlého neděje. Na noc jsem ho z obavy před místními šelmami vždy uschovala do jeho obydlí a zakryla záclonou. Tiptímu to nijak nevadilo. V klidu se vychrupal a v brzských raních hodinách byl vypuštěn. Ale nic netrvá věčně... Musela jsem se vrátit do Prahy, čekala mě týdení dovolená v zahraničí a tu nastal problém co s Klofanem. Nechat ho na chatě nepřicházelo v úvahu, neboť i když kosík občas slétl z balkonu či okna na trávu a zobáčkem cosi hrabal a požíral, jeho hlavní stravu měl u sebe v misce a obávám se, že by se nebyl schopný týden živit sám a mezi tím vnímat okolí, aby ho ze vzduchu či ze země něco nechňaplo a nepohodovalo si na něm. A tak kosák putoval v košíku do centra, kde jsem ho vypustila v dosti veliké prádelně. Zde se mohl dobře zdokonalovat v létání. V mé nepřítomnosti se o kosáčka staral zbytek rodiny. Nakoupili jsme mu červíky velké i malé. Velkých se ze začátku bál. Pak mu moc chutnaly, mohl se po nich utlouct a na žížaly se ani nepodíval! Po mém příjezdu z dovolené byl kosík o týden starší, takže už v naší rodině strávil 4 týdny. Vyrostl z něho krásný pták. Jakého pohlaví to nevím. Celý opéřený s krásným tělem. Dost si ode mne odvykl, neboť rodina ptáčka nakrmila, ale víc se s ním nelaskala jako já. Už ke mně na zavolání tolik nelétal, jen poskočil z roury na topení nebo skočil na zeminu kde měl žrádlo. Trochu mě to zaskočilo, ale uvědomovala jsem si, že pro něho je jistě toto do budoucna lepší, neboť mám stále v plánu ho vydat přírodě.
Hned druhý den jsem s ním odjela zpět na chatu. Blížila se noc tak jsem Típtího nachala jak býval zvyklý přikrytého síťovinou ve svém příbytku a dodala červíky. Ráno po šesté hodině út.17.8.2010 po více jak čtyřech nedělích strávených v naší rodině jsem mu síťku opět odkryla a kosík odlétl ! Domnívala jsem se, že ho již více neuvidím. Občas jsem na něho ještě zavolala. Neozýval se ani neukazoval...Až po poledni ! Z lesa jsem zaslechla známé pípání... Byl to ON !!! Přilétnul na nejbližší větev vedle mne a s radostným švitořením mi začal nadávat. Opětovala jsem mu to. Od té chvíle už zase posedával okolo stavení a opakovalo se to samé co před týdnem.
Toho dne jsem se dozvěděla od sousedky, že jí nějaký rozčepýřený drozd ? vypadá tak, vkráčel po terase do místnosti a zavěsil se jí na záclonu. Usoudila jsem, že to byl zajisté můj Klofan.
Celý zbytek dne až do pozdního odpoledne si kosík hopsal a hrabal okolo chaty. Když dostal hlad pištěním mi ohlašoval svůj přílet na balkon. Trochu jsem mu nasypala červíků, ale už rozhodně méně, aby byl nucený si sám potravu obstarat. On se svým typickým ťu-ťu-ťu nacpával zobáček a bříško zároveň. Chutnalo mu ! Zase mi nadával :-) asi toho měl málo. Už jsem ho na noc nezakrývala ani se nezdržoval v okolí. Vždy když se setmělo odlétl bůh ví kam a vracel se až ráno. BYL VOLNÝ ! Měla jsem velice krásný pocit z toho, že se snad podařilo zachránit jedno kosí mládě zrovna mně ! Byl den, že jsem Típtiho (jedno z jeho jmen) neviděla ani neslyšela skoro celý den, ale vždy se mi přilétl aspoň ukázat. Jednou v noci tak silně pršelo až mi to polámalo květiny a to jsem měla o Típtího opravdu strach...ještě takovou noc nezažil...od pěti ráno jsem ho vyhlížela naslouchala zda neuslyším známé ťu-ťu-ťů. Už jsem se obávala toho nejhoršího. Neukazoval se. Ale pak najednou s ořechu nade mnou, zaznělo to známé TÍP TÍP, TÍP TÍP...byla jsem šťastná! Zvládnul celonoční liják v přírodě a ani nebyl moc mokrý, jen tu svojí chocholku měl načepýřenou. Bylo to úžasné shledání. Hned jsme spolu začali debatit "ptačí řečí"(manžel si vždy, když nás takhle slyšel, ťukal na čelo). Ale ať :-), každý je nějak potrefený...Típtímu jsem nasypala trochu červíků a těšila se jak mu po noci vyhládlo. Když vše sezobal poskakoval a protahoval si křidélka na balkoně. Zanedlouho stojíce na jedné nožce pochrupával. Zůstal zde skoro celý den...
Jak to však bývá, vše jednou končí a mně nastaly pracovní i rodinné povinnosti. Musela jsem se vrátit domu. S těžkým srdcem jsem opouštěla zaběhlý rytmus života ve kterém velkou roli sehrálo kosí mládě. Do jeho rodného plastového lavóru jsem mu vsypala zbytek červíků a slunečnice, dodala čistou vodu do misky, a se vzpomínkou na svého adoptivního opeřence se vracela domu. Nebylo dne, abych na něho při návratu do Prahy nemyslela. Hlavně mě trápilo pomyšlení, zda si už Típtík dokáže sám najít potravu, aby přežil i bez mého přikrmování. Tyto mé obavy trvaly pro mne dlouhých deset dnů než jsem se mohla osobně přesvědčit, zda kosák obstál. S krabičkou nových, svěžích larev jsem se vracela do přírody. Celý den jsem Típtího vyhlížela, občas na něho volala. Neozval se - nepřilétl ! Utěšovala jsem se tím, že byly dny kdy se též neukázal. Spoléhala jsem na ráno. Hned po probuzení vedly mé kroky na balkón, zkontrolovat zda něco ubylo z nachystané Típtího snídaně. Vše zůstalo tak, jak jsem večer připravila. Nebyl tu ! Chtělo se mi brečet. Mé představy o tom, že někde umřel hlady mi vlétly do hlavy a nešly z ní vypudit. Smiřovala jsem se s tím. Bylo chladné ráno, dveře vedoucí na balkón už musely být zavřené. Občas jsem nakoukla zda náhodou nepřilétl... A pak - při jedné z mnoha kontrol jsem ho tam spatřila ! Už neječel ani se neohlašoval svým typickým ťu-ťu-ťů. Jako by to nebyl ON. Jak mě spatřil plaše ulétl a sedl na nedalekou jabloň. Zkoušela jsem na něho volat, ale už mi ničím neopětoval. Stačilo deset dnů a úplně ho příroda pohltila. Během dne přilétl ještě několikrát, aby si smlsnul na křupavém hmyzu. Už jsem na něho nevolala, jen tiše skrze sklo pozorovala jak si nacpává bříško. Povedlo se nám oběma to, oč jsme se oba snažili. O přežití ! Hodně štěstí Típtíku !!!
Foto ZDE